The Immortal Passion (8. část)

14. června 2012 v 20:32 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

K této kapitole je dobré pustit si song Brian Adams - (Everything I Do) I Do It For You


ANDIE
Probudila jsem se v jeho náručí. Ještě spal. Klidně oddychoval. Nechtěla jsem ho vzbudit, tak jsem se zachumlala do jeho náruče ještě víc a jen tak zavřela oči.
"Dobré ráno sluníčko," řekl po chvíli.
"Dobré ráno miláčku," odpověděla jsem a políbila ho.
To se mu líbilo. Z něžných polibků se staly rázem vášnivé. Nezapomněli jsme do hry zapojit i naše jazyky. Vím, že by tohle nakonec nezůstalo jen u líbání, ale Elijah se po chvíli odtáhl, pohladil mě po vlasech a pak vstal.
"Bude asi nejlepší, když tě odvezu domů," pronesl a podíval se z okna.
Já ještě stále ležela v posteli a nechápala jsem, co se najednou stalo.
"To můžeš i později přece. Teď pojď ke mně, prosím," žadonila jsem jako malé dítě.
"Rád bych, ani nevíš jak moc, ale necháme to na jindy. Mám ještě nějakou práci," podotkl.
Převlékl si košili a čekal, až vstanu. Mě nezbývalo nic jiného, než to udělat. Vzala jsem si své věci, obula si boty a šli dolů. Procházeli jsme halou, čekala jsem, že se někde potkáme s Klausem, ale nikde nebyla ani noha.
"A kde je tvůj bratr? Ráda bych se s ním rozloučila," řekla jsem tiše.
Elijah se na mě podíval, ale pak dál pokračoval v cestě k autu a jen dodal.
"Asi není doma… Tím líp."
Nechápala jsem, co tím myslel, ale jen jsem mávla rukou, nastoupila do auta a spolu jsme vyrazili ke mně domů. Jeli jsme mým autem. Elijah ho zaparkoval u domu, rozloučil se semnou a odešel. Já zamířila ke dveřím. Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale když jsem se otočila, byl pryč. Vešla jsem do domu a hned jsem napsala Oli, aby přišla. Než jsem došla do svého pokoje, zazvonil zvonek. Byla to ona.
"Jsi rychlá. To jsi celou cestu utíkala?" Zeptala jsem se jí.
"Ne, byla jsem kousek odsud, takže jsem tu docela rychle," odpověděla kamarádka.
Zvědavě na mě koukala. Chtěla jsem jí to všechno říct, ale popravdě jsem nevěděla co. Teda, kde začít. Sedla jsem si vedle ní na postel a chystala se něco říct, ona byla rychlejší.
"Zlato co jsi dělala? Máš na krku zaschlou krev a na šatech taky," řekla a ukázala na místo, kde se nacházely zaschlé kapky krve.
"Já nevím. Nevím, od čeho to je. Asi jsem se někde škrábla."
"Hmm divné, nemáš na krku žádné škrábance," divila se Olivie.
"Tak pak nevím, od čeho to může být," dodala jsem a dál tomu nevěnovala pozornost.
"A to si toho ani Elijah nevšimnul?" Zeptala se mě.
"A čeho by si měl prosímtě všimnout. Nic nemám, žádné škrábance, prostě nic. Ty toho naděláš," podotkla jsem a podívala se na kamarádku.
Výraz v její tváři však mluvil za vše. Stále jí to vrtalo hlavou. Olivie je už hold taková. Když si něco vezme do hlavy, jen tak jí to nepustí. A to znamená, že se v tom bude vrtat dál.
"Oli prosím, nech to plavat. Kdoví, třeba to ani není krev. Třeba se jen včera rozlilo víno a nějaké kapky na mě prostě jen dopadly," usmála jsem.
"Oka, ale je divné, že si toho nevšimnul ani Elijah."
"Bože už zase… Tak si toho prostě nevšimnul, vždyť ani já ne. Kdybys mi nic neřekla, tak bych o tom ani nevěděla. Co ti zase přeskočili přes nos. Vstala jsi snad z postele špatnou nohou? Nebo co se děje? Proč jsi taková?" Vyjela jsem na ni.
"Tak promiň, že se o tebe bojím," řekla rozčíleně.
"Bojíš? A proč? Vždyť jsi věděla, že jsem s Elijahem a že jsem v bezpečí," odpověděla jsem už klidnějším hlasem.
"Hmm…," vyhrkla.
"Co je? Ten pohled poznám. Co jsi zase udělala?" Vstala jsem a založila si ruce v bok.
"Když ti to řeknu, naštveš se," špitla.
"Tak to vyklop!"
"Noo… ehm… já… mám jednoho známého a on občas pro mě něco udělá. No…a tak nějak jsem pro tvé dobro chtěla proklepnout Elijaha, víš, aby to náhodou nebyl nějaký psychopat nebo tak nějak…," zněl její hlas stále tišeji.
"COŽE JSI UDĚLALA?" Křičela jsem zlostí.
Hrozně mě naštvala.
"Omlouvám se Andie. Prosím. Odpusť mi. Já…."
"Dost! Prosím dost. Já už nechci nic slyšet. Nech mě o samotě. Bude lepší, když odejdeš," zavrčela jsem naštvaně.
Olivie vstala a dala se k odchodu, ještě než odešla, řekla tiše.
"Promiň mi prosím…!"
Pak odešla. Sedla jsem si na postel. Nevěděla jsem co dělat. Mám Olívii moc ráda. Ale copak tohle se dělá? Chápu má o mě strach, ale tohle už je moc. Jak jen mohla. Dát Elijaha proklepnout policii jestli není… ja kto řekla psychopat? On přece nemůže být žáden zločinec. Vždyť je naprosto dokonalý, pravý gentleman. Takových je už málo. Chjo. Co se to s Olívií zase děje. Nejdřív mi řekne, že je skvělý a že nám to spolu sluší a pak z ní vyleze tohle. Nechápu to.
Vstala jsem, svlékla si oblečení a zamířila do sprchy. V teplé sprše jsem na chvíli zapomněla na všechno. Pak jsem vylezla, rychle se usušila a oblékla si pohodlné věci. Vzala si knihu a lehla si do postele. Stejně jsem spíš myslela na něj než na knihu.
"Kéž by tu byl teď semnou. Objal mě a políbil. Kéž bych mohla opět cítit jeho vůni. Vychutnat si jeho přítomnost. Dívat se do jeho překrásných očí," pomyslela jsem si.
Pak jsem se dala konečně do čtení. Jenže na mě přišla únava a já se odevzdaně vrátila do říše snů.


ELIJAH
Andie je v pořádku doma a já se nervózně procházel po salónu. Čekal jsem až se vráti Klaus. Měl jsem na něj stále zlost za to, co včera udělal. Mohl Andie přece zabít. Procházel jsem se jako lev v kleci. Nakonec se otevřely dveře a objevil se bratr a spolu sním i jeho čarodějka. Upíří rychlostí jsem se přesunul k němu a vší silou ho přitlačil ke zdi.
"Co to děláš?" Křičela na mě Jocelyn.
"Nepleť se do toho a vypadni nahoru," zavrčel jsem na ni.
"Ale…," namítla.
"VYPADNI A HNED!" Řval jsem.
Stále jsem držel Klause pod krkem a měl jsem obrovskou chuť zabít ho.
"Mě zabít nemůžeš milý bratříčku," smál se mi Klaus.
"To je mi jedno. Jednou se mi to podaří," křičel jsem na něj a stále ho pevně držel.
"Pusť mě nebo si ještě ublížíš."
Klaus se mi vytrhl ze sevření a popošel si nalít Bourbon.
"Chci vědět proč?" Vřelo to ve mně.
Vzal jsem mu láhev z ruky a hodil jí o stěnu.
"Co to sakra děláš?… Fajn. Chceš vědět proč. Byla prostě k sežrání a vůbec proč bys měl mít štěstí jen ty," pronesl klidně Klaus.
"To chceš jako říct, že mi jí závidíš?" Zeptal jsem se.
"Závidím? Hm, víš, že ani nevím? Vypadala tak sladce, nemohl jsem si pomoct," smál se na celé kolo.
Přistoupil jsem k němu blíž a jednu mu vrazil. Prostě jen tak. Nečekal to.
"Co to sakra…?"
"Nic. Tohle jsem měl udělat už dávno, ulevilo se mi," řekl jsem.
"Změnil ses bratře. Nebo mám říct, že tě změnila ona. Vždy jsi stál při mně a teď? Kde je naše Vždy a Navždy?" Zeptal se mě najednou.
"To stále platí, ale nebudu pořád podporovat to, co děláš. Všem jen ubližuješ. Zabíjíš nevinné lidi a proč? Pro moc? Nezměnil jsem se. Jsem to stále já. Jen s tím rozdílem, že mám svou milovanou Andie a miluji ji nadevše. A to je to, co ty neznáš a asi nikdy ani nepoznáš," pronesl jsem a sedl si ke krbu.
Klaus tam jen tak stál, pak se na mě podíval a pousmál.
"Já můžu mít, co budu chtít. Klidně i tu tvou holubičku."
"Andie nech na pokoji, rozumíš?! Jinak příště zapomenu, že jsi můj bratr," zavrčel jsem.
Klaus si otevřel novou láhev Bourbonu, nalil si a vypil. Pak se na mě opět podíval a dal se k odchodu. Předtím se ještě zastavil a řekl.
"Ta malá mrcha teprve pozná, kdo je Klaus Mikaelson."
Pak zmizel ve svém pokoji.
 

The Immortal Passion (7. část)

2. června 2012 v 21:18 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

(K této kapitole je dobré pustit si song Nickelback - Lullaby)


Všichni společně jsme zasedli ke stolu.
"Můžete nosit na stůl," zvolal Klaus a ihned se objevil mladík, který nám nalil červené víno.
Za mladíkem přišla mladá dívka, která před nás postavila misky s předkrmem.
"Jako první se podává krevetový salát," řekl a pak spolu s mladíkem opět odešli.
"Tak si nechte chutnat," řekl Klaus a usmál se na mě.
Po očku jsem sledovala Elijaha. Asi vycítil, že jsem trochu nervózní a chytil mě za ruku.
"Vy jste jako dvě hrdličky," mrkl na nás Klaus.
Zjevně byl v dobré náladě.
"To jsi vážně připravil sám?" Zeptala jsem se ho.
"Popravdě jen předkrm a dezert a i s tím mi pomáhala Jocelyn. A vlastně ona dělala hlavní chod," podotkl a dal si do úst další sousto.
"A vůbec pověz mi něco o sobě? Jsem zvědavý," dodal.
"No chodím ještě do školy, ale teď máme volno. Takže si užívám volna, jak jen můžu. Je mi 21 let a stále bydlím s rodiči. Ale po škole se chystám stěhovat do vlastního. Popravdě toho moc není. Jsem jen obyčejná holka," usmála jsem se a napila se vína.
Chutnalo dobře. Klaus se zase zasmál.
"Obyčejná holka, která očarovala mého bratra. Zajímalo by mě, jak se ti to povedlo. Můj bratr je… no, jak bych to řekl…stydlivý gentleman, kterého moc ženy nezajímají. Teda zajímají, ale už žádnou dlouho neměl," pokračoval Klaus.
"Mohl bys prosím nechat těch blbých keců?" Pronesl Elijah.
"No tak nečerti se bratříčku, jen se slušně ptám," odpověděl mu Klaus.
Všichni jsme dojedli, dokonce i Jocelyn, která zatím stále seděla tiše jako myška a pozorovala nás. Klaus opět zavolal mladíka, který nám odnesl prázdné misky, a zároveň přišla dívka, která podávala hlavní chod.
"Tak mojí milí, tohle hlavní jídlo je výtvor naši milé Jocelyn. Candát s parmou na víně.
"Dobrou chuť," prohlásil Klaus.
Ochutnala jsem první sousto. Bylo to báječné. Jídlo se rozplývalo na jazyku.
"Je to výborné, jsi dobrá kuchařka Jocelyn," pochválila jsem ji a usmála se.
Chtěla jsem si z ní udělat svou přítelkyni, ale jako by byla z kamene.
"Děkuji, jsem ráda, že vám chutná," řekla tiše a opět se věnovala jídlu.
"Ehm, chtěla jsem se zeptat. No jen nevím jak. Ehm… Ty a Jocelyn… vy jste pár?" Zeptala jsem se opatrně.
Měla jsem strach z toho, jak zareagují. Jocelyn přestala jíst a zaraženě se na mě podívala. Jen Klaus se začal smát na celé kolo.
"My dva nejsme žáden pár a ani nebudem. Jsme jen přátelé, dobří přátelé."
Jocelyn se na něj smutně podívala a pak sklopila hlavu. Pochopila jsem hned co se děje. Ona ho miluje, ale on jí zřejmě ne. Chudák, začalo mi jí být líto. Klaus se stále usmíval a ani si neuvědomil, že tím co právě řekl, jí hodně ublížil. Elijah se na nás všechny podíval, pak vzal sklenku s vínem a pozdvihl.
"Rád bych připil na dnešní večer," řekl, aby to zamluvil.
I my jsme pozvedli své sklenky a přiťukli si. Po očku jsem sledovala Elijaha. Měla jsem chuť obejmout ho a hlavně políbit. Vypadal tak dokonale. Všiml si toho a mrknul na mě.
"Tak co vůbec děláš? Myslím práci," zeptala jsem se po chvíli Klause.
"Miluji umění. Sám rád maluji, takže se soustřeďuji spíše na práci s uměním. Jinak nic zajímavého," vysvětlil mi.
"A co děláš ty?" Zeptala jsem se na oplátku Jocelyn.
Chtěla jsem jí trochu přimět k hovoru. Stále tam jen tak tiše seděla.
"Já jsem Klausova pravá ruka. Pomáhám mu s různými projekty," odpověděla a pokusila se o nepatrný úsměv.
Úsměv jsem jí hned oplatila, myslela jsem si, že konečně trochu pookřeje. Vypadala jako fajn holka. Možná. Ale spletla jsem se. Úsměv ji ihned zmizel a ona opět nasadila svou kamennou tvář. Člověk se v ní asi moc nevyzná.
"Musím říct, milý bratře, že jsi mě mile překvapil. Tvoje holka je vážně kus," mrknul na Elijaha.
Ten se zase podíval na mě a pak řekl.
"Děkuji. Ale překvapil jsi spíš ty mě. Nečekal jsem, že připravíš tak skvělou večeři a vůbec celý večer."
"A to není všechno, ještě nás čeká dezert," řekl Klaus a opět se pousmál.
Pak přišel mladík, který nám podával jídlo. Ten sklidil prázdné talíře. Jen co je odnesl, postavila před nás mladá dívka Sundae - zmrzlinový pohár. Vypadal lákavě.
"Mňam… je vážně dobrý," pochválila jsem Klausův výběr dezertu.
"To ano, ale já znám lepší," dodal a jeho tvář se změnila.
Oči se mu zalily krví a kolem nich naskákaly červené žilky. Přední špičáky se mu prodloužily. Jako by ani nebyl člověk. Rychlostí blesku se ke mně přiblížil. Vší silou mě chytil a zakousl se mi do krku. Příšerně to bolelo. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Cítila jsem, jak každým douškem ze mě vyprchával život. Slábla jsem, nedokázala jsem se bránit a ani stát na vlastních nohou. Najednou někdo Klause ode mě odtrhl. Byl to Elijah. Silou ho odhodil na druhou stranu pokoje a sám mě chytil do náruče.
"Andie, miláčku…," zněl jeho starostlivý hlas.
Mé zesláblé tělo leželo v jeho náručí. Oči se mi klížily.
"Všechno bude zase v pořádku, slibuji, lásko moje," dodal a já cítila, že mě někam odnáší.
Zavřela jsem oči. Už jsem neměla sílu je držet otevřené.



ELIJAH
Tohle Klaus podělal. Zlostí to ve mně vřelo. Odnášel jsem zesláblou Andie do svého pokoje. Oči měla zavřené. Bál jsem se, že je mrtvá. Slyšel jsem, jak Klaus někam zmizel i s Jocelyn. Měl jsem na něj strašnou zlost. Došel jsem do pokoje a opatrně Andie položil na postel. Zachvěla se a trochu pootevřela oči.
"Elijahu…," šeptla tiše.
"Nemluv prosím, jsi až moc slabá. Hned to napravím," řekl jsem ji.
V tu chvíli se mi prodloužily horní špičáky. Jemně jsem si jimi prokousl zápěstí. Ihned se objevil malý pramen krve. Andie se celá ještě více roztřásla, když spatřila mou tvář.
"Neboj se mě prosím, já ti neublížím," řekl jsem a má tvář už zase vypadala normálně.
Rychle jsem jí ke rtům přiložil své zápěstí.
"Prosím napij se. Prosím," prosil jsem ji, ale ona se z posledních sil bránila.
Nakonec to vzdala a přitiskla svá ústa k ráně. Trochu se napila, ale hned se zase odvrátila. Nedivím se jí. Pro ni je krev jen hnusná červená tekutina s železitou chutí. Rány na mém zápěstí se zahojily a stejně tak i na jejím krku. Stále byla velmi slabá, ale ten vyděšený výraz v její tváři nezmizel.
"Jdi ode mě pryč," zašeptala.
"Neublížím ti, lásko," řekl jsem a chtěl jí políbit.
Odtáhla se.
"Sakra, tohle se nemělo stát. Ne takhle. Musím něco udělat," pronesl jsem tiše sám pro sebe.
Po tváři se jí kutálely slzy jako hrách. Bála se mě. Utekla by, kdyby mohla. Neměla žádnou sílu vstát.
"Prosím neplakej. Já ti vážně neublížím."
"Jsi stejný jako on," plakala.
"DOST!" Pomyslel jsem si.
Sedl jsem si k ní blíž. Úpěnlivě se jí zadíval do očí.
"Neviděla jsi mě jako upíra a ani mého bratra. Nekousl tě. Nikdo ti nic neudělal. U večeře se ti udělalo špatně a já tě zanesl do svého pokoje. Tam jsi usnula únavou," řekl jsem a stále se jí díval přímo do očí.
Jen jsem to dořekl, zavřela oči únavou a usnula. Sedl jsem si pohodlně na postel a přivinul si jí do náruče. Pevně mě objala a svou hlavu si položila na mou hruď. Objal jsem jí tak pevně, aby se cítila v bezpečí. Spala jako nemluvně. A to bylo dobře. Musí nabrat znovu všechny síly. Dal jsem jí polibek do vlasů a díval se, jak spí.
"Za tohle mi zaplatíš Klausi. Tohle ti jen tak neprojde. Budeš litovat, že ses jí vůbec dotkl," zavrčel jsem.
Andie tiše spala a já ji hlídal. Od teď už nezůstane sama. Nesmí. Je to moje malá princezna. Moje všechno. Ona je můj život.



The Immortal Passion (6. část)

28. května 2012 v 20:31 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

(K této kapitole je dobré pustit si song Gemma Hayes - Wicked Game)

"Tak zase jsem tu zůstal sám," pomyslel jsem si.
Pořád mi hlavou vrtal Klausův nápad na společnou večeři. Musím se přiznat, že jsem na to už myslela, ale nechtěl jsem to uspěchat. Navíc tady byl Klaus. Nevěděl jsem co od něj čekat. Celou dobu mě měl pro sebe, byl jsem tu jen pro něj. Chtěl jsem nebo vlastně přál jsem si, aby se změnil. Ale marně. On už se nikdy nezmění. Asi jsem to s ním už vzdal. Ne asi, ale určitě. On si pořád myslím, že budu sdílet jeho velkolepé plány. Ale o to já nestojím a vlastně jsem nikdy ani nestál. Vždy jsem se snažil chovat tak, abych nevzbuzoval podezření a spíš být ten tajemný. A zabíjení? To jsem dělal jen, když jsem musel. Navíc to stejně byli jen obyčejní zloději a výtržníci, co si to i zasloužili. Nevinného jsem zabil párkrát, ale dlouho mě to pronásledovalo. Teď už jsem dlouho nikoho nezabil. Zvlášť, když si můžu pořídit krev v krevních bankách. Chvíli jsem ještě přemýšlel o svém životě a o Klausovi. Pak jsem si vzal mobil a zavolal Andie. Ihned to zvedla.
"Ahoj, copak je?" Zeptala se.
"Ahoj krásko, mám pro tebe malý návrh. Vlastně to byl nápad mého bratra Klause. Zjistil, že někoho mám a rád by tě poznal. Mohla bys dneska přijít večer na večeři?" Zeptal jsem se a čekal na odpověď.
"Jo jasně, ráda přijdu."
"Tak já si pro tebe přijedu," řekl jsem.
"Ne nemusíš. Stačí, když mi řekneš adresu a já si to najdu," odpověděla.
"Já pro tebe dojedu rád zlato, přece tě nenechám jet samotnou."
"Mě to nevadí, vážně. Přijedu sama. A moc se na tebe těším. Ahoj," řekla a zavěsila.
"Tak to by bylo. Snad všechno dopadne dobře," řekl jsem si sám pro sebe.
Nalil jsem si sklenku výborného Bourbonu, sedl si a začetl se do knihy, kterou jsem si vzal z knihovny.


ANDIE
Tak dneska mě čeká večeře s Elijahovým bratrem Klausem. Páni. Ani nevím, jestli se mám těšit nebo se obávat. Ale co vím jistě je, že se už moc těším na něho. Na mého milovaného Elijaha. Dokonce jsem tak trochu zapomněla i na setkání s jeho matkou. Miluju ho a chci s ním být. Co se může stát? Prostě nám to jen nepřeje a chce všechno zničit. Ale já ji tu radost neudělám. A co se týče jeho bratra, jsem na něj docela zvědavá. Snad všechno dopadne dobře. Tak nějak jsem se zamyslela, když do pokoje vešla Olivie.
"Ahoj moje milá, copak děláš? A jak sis užila včerejšek? Jsem zvědavá," vyhrkla ze sebe.
"Bylo to nádherné. Krásnější večer jsem ještě nezažila. Připravil pro mě neskutečné překvapení. A nejlepší byla společná sprcha a společná noc," zašeptala jsem poslední slova a cítila, jak červenám.
"Vy jste spolu strávili noc? A jaké to bylo?" Vyptávala se dál zvědavě.
"Něžné a přitom tak vášnivé. Ani to nejde popsat slovy. Prostě báječné. On je skvělý milenec. A ráno mi připravil snídani do postele," rozzářila jsem se jako hvězdička.
"Moje milá ani nevíš, jak moc ti to závidím," usmívala se Oli.
"A víš co? Dneska jsem pozvaná na společnou večeři, kde poznám jeho bratra. Jsem zvědavá a trochu mám i strach."
"Strach? Zlato a z čeho prosím tě? Vždyť je jasné, že tě ten tajemný kluk miluje a ty jeho očividně taky. Není se čeho bát. Hlavně si to užij. A mimochodem, co si vezmeš na sebe?" Zeptala se mě najednou.
"No přemýšlela jsem nad těmi šaty, co jsem dostala k narozeninám. Konečně mám příležitost si je vzít. Co ty na to?"
Olivie jen souhlasně přikývla a zdvihla palec nahoru. Jelikož byl ještě čas, rozhodly jsme se projít. Vyprávěla jsem ji, jak celý večer probíhal a dokonce jsem ji zmínila i ranní setkáni s Esther. Trochu jí to zarazilo, ale nakonec i ona usoudila, že nám to prostě jen nepřeje a snaží se nás za každou cenu rozdělit. Procházeli jsme se, smály se, až jsem zapomněla na čas. Rychle jsem se rozloučila s kamarádkou a pádila domů. Dala jsem si sprchu, ta mě trochu vzpružila. Z šatníku jsem vytáhla šaty, které jsem si vybrala na večer. Byly to krásné růžové šaty bez ramínek. Pás zdobila černá stuha s mašlí. A k tomu jsem si obula černé sandálové boty na podpatku. Vlasy jsem si nechala opět rozpuštěné. Tak se totiž nejvíc líbí Elijahovi. Koukla jsem do zrcadla a usmála se na sebe. Vypadala jsem vážně báječně. Šaty sedly jako ulité. Stačilo už jen vyrazit. Sešla jsem dolů a chystala se odejít.
"Kampak se chystáš, princezno?" Zeptal se mě táta.
"Jdu za… no… ehm… za přítelem na večeři," vykoktala jsem ze sebe konečně.
"Ty máš přítele? No to se podívejme. Moje holčička nám už vyrostla," řekl dojatě.
"Ale tati, velká jsem už dávno přece," usmála jsem se a objala ho.
"To ano, ale až teď vidím, jak krásnou holčičku jsme vychovali. Moc ti to sluší. Doufám, že je na tebe hodný, jinak ať si mě nepřeje," zažertoval táta.
"Neboj se, hodný je a navíc i úžasný. Tak se měj," rozloučila jsem se s otcem.
"Dávej na sebe pozor a užij si to," dodal a zavřel za mnou dveře.
Nasedla jsem do auta a rozjela se. Mí rodiče jsou skvělí. Jak máma, tak i táta. Jsou mi víc kamarády než rodiči. Mám je moc ráda a nedokážu si představit, být bez nich. Jsou moje všechno. Celý můj život mi pomáhali a ve všem podporovali. Stáli při mně vždy, když jsem to potřebovala. A to myslím i své sourozence. Miluji svou rodinu a tak to bude navždy. Cesta ubíhala a já přemýšlela o své rodině, Elijahovi, prostě o všem. Až jsem konečně dojela před dům. Obrovský dům. Takový jsem ještě neviděla. Stále jsem seděla v autě a rozmýšlela. Ani jsem si nevšimla, že se ke mně blíží Elijah.
"Budeš tu sedět nebo půjdeš dovnitř?" Zeptal se mě s úsměvem a podal mi ruku.
Chytila jsem se ho za ní a pomalu vystoupila.
"Ne nechci tady sedět, jen jsem přemýšlela."
"A o čem nebo o kom?"
"Mé rodině. Než jsem sem šla, tak jsem si chvíli povídala s otcem. Máš být na mě hodný," pousmála jsem se a políbila jeho rty.
Konečně. Nemohla jsem se dočkat. Pevně mě k sobě přivinul. Opět mě zaplavil pocit bezpečí.
"Chyběl jsi mi," šeptala jsem.
"Ty mě víc lásko. Jsem rád, že jsi tady. A bratra si moc nevšímej, rád žertuje," řekl Elijah a políbil mě do vlasů.
Koukla jsem na něj a darovala mu další malý polibek.
"Mimochodem, moc ti to sluší," dodal a vzal mě za ruku.
Pomalu jsme se vydali ke dveřím. Elijah je otevřel a já oněměla úžasem. Vešla jsem dovnitř. Nikdy jsem neviděla tak úžasně zařízený dům. Elijah se jen usmíval.
"Vidím, že se ti tu líbí."
"Ano, strašně moc. Nemám slov," odpověděla jsem.
"Tak to jsem moc rád," řekl mužský hlas za mnou.
Otočila jsem se a tam stál docela sympatický blonďák. Za ním se objevila mladá dívka a odměřeně si mě prohlížela.
"Andie, tohle je můj bratr Klaus a ta dívka za ním je Jocelyn," představil mi ty dva Elijah.
"Tak ty musíš být ta okouzlující přítelkyně mého bratra. Rád tě poznávám Andie," řekl Klaus a políbil mi ruku jako pravý gentleman.
"Těší mě, taky tě ráda poznávám," odpověděla jsem slušně.
Měla jsem trochu strach z Jocelyn, ten její pohled byl nepříjemný. Ale nakonec se usmála a pozdravila mě.
"Jsem rád, že jsi přijala pozvání. To víš, byl jsem zvědavý. Bratr je velký tajnůstkař . A mimochodem, večeři jsem připravoval sám. Takže račte ke stolu," usmál se Klaus a zamířil do jídelny.
Jocelyn, Elijah i já jsme ho následovali.


 



The Immortal Passion (5. část)

24. května 2012 v 14:57 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

(K této části je dobré pustit si song od Shinedown - Call me)

Váhavě jsem se na ni dívala, ale pak jsem jí podala ruku. Přála jsem si, aby sem už Elijah přišel, ale jeho bratr ho stále zaměstnával.
"Tak ty jsi Elijahova dívka? Zeptala se mě.
"Ano. Zřejmě teď už jsem," odpověděla jsem.
Stále ze mě nespouštěla oči.
"Neměla bys s ním být," řekla.
"Proč né?"
"Víš vůbec, kdo je? Máš vůbec ponětí, kdo Elijah Mikaelson je?"
"Co tím myslíte?" Zeptala jsem se jí vyděšeně.
Na tváří se jí objevil nepatrný úsměv.
"Moje milá, říkám to naposled. Nemůžeš s ním být." Její hlas zněl rozzlobeně.
"Proč mi to nevysvětlíte? Mám ho ráda a nechci být bez něj," řekla jsem už skoro šeptem.
Bála jsem se její reakce. Najednou jakoby ji ta zlost přešla. Podívala se na mě smutnýma očima a pak se otočila k odchodu. Ještě než zmizela, tiše řekla.
"Vím, že jsi hodná dívka, ale pokud neodejdeš a nenecháš ho, čeká tě spousta trápení. Vážně to chceš podstoupit?"
Slyšela jsem, že přichází Elijah. Chtěla jsem mu ukázat, kdo tady je, ale než ke mně přišel, Esther zmizela jakoby tam ani nebyla. Elijah viděl můj vyděšený výraz.
"Lásko, děje se něco?" Zeptal se mě a přivinul si mě do náruče.
"Byla tady tvoje matka," odpověděla jsem.
"COŽE? Matka? To není možné. Co by tady dělala?"
Podívala jsem se na něj a viděla jeho výraz ve tváři. Byl hodně překvapený.
"Řekla mi, že s tebou nemám být. Že ani pořádně nevím, kdo jsi. A než zmizela, řekla, že pokud se rozhodnu být s tebou, něco se stane. Já… já mám strach. Elijahu proč to říkala? Rozplakala jsem se mu v náručí.
Hladil mě po vlasech a konejšil.
"Pššt. Nevím, proč se objevila, ale vážně se nemáš čeho bát. Nedovolím, aby ti někdo ublížil, nebo se cokoliv stalo. Ochráním si tě, lásko," šeptal mi do vlasů.
Ještě chvíli jsem si užívala jeho objetí a pocit bezpečí a pak zašeptala.
"Prosím odvez mě domů."
"Jak si budeš přát."
Vzala jsem si své věci, zamkli jsme chatu a nastoupili do auta. Cesta zpátky ubíhala rychle. Nikdo nic neříkal. Cítila jsem napětí. Zřejmě z návštěvy Esther. Za nějakou chvíli jsme zastavili u mého domu.
"Děkuji za krásné chvíle," usmála jsem se na něj, políbila ho a pak vystoupila za auta.
"Nikomu tě nedám! A neboj, ochráním tě, slibuji," řekl a odjel.
Já se pomalu vydala domů.


ELIJAH
Andie jsem vysadil u jejího domu a sám jsem zamířil k vile. Zaparkoval jsem před ní a vešel dovnitř. Cítil jsem, že Klaus ani Jocelyn tam nejsou. Za to mě tam čeká někdo jiný. MATKA.
"Myslela jsem, že už nepřijdeš," řekla a ani se neotočila.
"Co tady děláš?"
"Přišla jsem tě navštívit."
"Nemyslím tady a teď, ale vůbec ve městě," řekl jsem rozzlobeně.
"Přijela jsem se podívat na své děti. Copak je to zlé?"
"Hm. U jiných ne, ale u tebe ano."
"Copak drahý Elijahu nejsi rád, že mě vidíš?" Zeptala a přistoupila ke mně blíž.
Něžně mě pohladila po tváři, tak jak to dělávala kdysi. Couvnul jsem.
"Prosím, nech toho. A hlavně nech na pokoji Andie. Nemáš právo se mezi nás plést, nic ti do toho není.," prohlásil jsem.
Otočila se zpátky a popošla k oknu.
"Ráda bych, ale je mi té mladé dívky líto."
"Líto? Co tím myslíš? Miluju ji a ochráním ji před vším."
"O tom pochybuji drahý. Jde na tobě poznat, jak tě láska změnila. Ale neochráníš ji. Bude jen trpět. Pro ni bude lepší, když ji necháš na pokoji. Věř mi drahý synu."
Chvíli jsem na ni jen tak zíral. Co to sakra po mě chce? Mám ji nechat jít? Vždyť jsem jí teď našel. Dýchal bych za ní, kdyby to bylo možné. Chci jí chránit a taky to udělám. Nikomu nedovolím, aby jí ublížil.
"Proč to říkáš?" Ozval jsem se vyčítavě.
"Chci vás jen oba chránit."
Chtěla ještě něco říct, ale přišel bratr.
"Co tady sakra děláš?" Řval naštvaně Klaus.
"Jak už jsem říkala, přišla jsem se podívat na své děti."
"To je mi ale novina. A co přijde teď? Že by nějaké ale?"
"Žádné ale není," dodala.
"Nevěřím ti ani slovo. Nikdy nepřestaneš plánovat naši smrt. I když jsme tvoje rodina," zavrčel Klaus a nalil si sklenku husté tmavočervené tekutiny.
"Kde jsou vůbec ostatní?" Zeptala se po chvíli.
"Co je ti po tom!!" Křičel Klaus.
"Finn je se Sage v Paříži. O Rebekah a Kolovi nevím," vysvětlil jsem.
" To je škoda, ráda bych je viděla."
"To ti tak věřím. Pche. Jen nás chceš mít pohromadě, aby ses nás zase pokusila zabít. Měla bys zmizet, dřív než tě zabiju," řval Klaus na celý dům a hodil sklenkou o zem.
Jocelyn se přišla podívat dolů co se děje. Když uviděla Esther, zůstala stát jako opařená.
"A vidím, že ty jsi tady stále," podotkla Esther na adresu Jocelyn.
"Ano jsem a vám do toho nic není," bránila se mladá čarodějka.
"Jocelyn prosím vrať se zpátky nahoru, tohle je rodinná záležitost," řekl Klaus.
Mladá čarodějka se ještě jednou podívala na Esther a odešla.
"Měla bys odejít," navrhl jsem matce.
"Má pravdu, měla bys vypadnout a už se nevracet," dodal bratr.
"Zůstanu nablízku. Ty tvoje vyhrůžky mě nevyděsí synu. Nezapomeň, kdo jsem a navíc jsem i tvoje matka ať se ti to líbí nebo ne. A ty můj drahý Elijahu, nezapomeň, co jsem ti řekla. Nech ji jít, zapomeň na ni," řekla a podívala se na nás oba.
Bratrovi se na tváři vykouzlil úsměv.
"Ale ale podívejme se, tak přece máš nějakou kočičku."
"Vážně ti do toho nic není Klausi," vyjel jsem na něj.
Matka nás stále pozorovala a já spatřil, jak se jí na tváři objevil falešný úsměv.
"Myslím, že už raději půjdu. Ráda jsem vás viděla," řekla a zmizela.
"Tss. Troufá si a doufám, že už se neobjeví. Prý matka, jasně. A vůbec jakto, že ona o té tvé kopretince ví a já ne. Tohle se přece bratrovi nedělá," usmíval se a škodolibě si mě dobíral.
"Neví o ni nic," odpověděl jsem a chtěl odejít.
Proč se mi všichni pletou do života. Nejdřív mě překvapí matka a její řeči, že mám nechat Andie na pokoji a teď pro změnu začíná bláznit Niklaus. A jelikož ho znám moc dobře, vím, že mi nedá pokoj.
"No ták, nenech se přemlouvat a vyklop to. Že by to byla ta tajemná dívka z plesu, kterou jsi předtím tak urputně zapíral?" Usmála se.
"Jak to víš?" Zeptal jsem se překvapeně.
"Zapomněl jsi snad, kdo jsem, milý bratře? Myslíš si snad, že nevím o tom, že někoho máš? Ale no ták, nejsem včerejší."
Nezmohl jsem se ani na slovo. Zaskočil mě.
"A když už jsme u toho, jak se jmenuje ta tvoje kočička?"
"Andie…," odpověděl jsem i když ani nevím proč.
"Docela hezké jméno. Hele dostal jsem geniální nápad. Co kdybys jí dneska pozval na večeři. Aspoň jí lépe poznám a zhodnotím tvůj vkus na ženské."
Chvíli jsem váhal nad jeho nápadem, ale pak jsem souhlasil, i když jsem měl z toho divný pocit.
"No a ještě jedna věc. Ona neví o tom, že jsem upír a byl bych rád, kdybys o tom mlčel. Řeknu jí to sám, až přijde čas. Prosím tě aspoň o tohle," prosil jsem bratra.
"Měli bychom jít," řekla Jocelyn, když se objevila.
"Už jdu zlato."
"Kam se chystáte? Zase jdete ubližovat jiným?"
"Kdepak, jdeme jen tak ven. To snad není trestné," odpověděla mi Jocelyn.
"Ale neboj, do večera jsme zpátky, to víš, nenechám si ujít tu tvou kočičku. Uděláme si úžasný večer. Těším se. Ahoj," rozloučil se Klaus.
Pote i s Jocelyn někde zmizeli.

The Immortal Passion (4. část)

17. května 2012 v 18:45 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

(K této kapitole doporučuji pustit si song Lana Del Ray - Blue Jeans)


Něžně jsem laskal její rty. Držel jsem jí, dělala, že se brání, ale pak se vzdala. Pustil jsem jí. Pevně mě objala kolem krku a své nohy obmotala kolem mého pasu. Jednou rukou jsem jí držel a druhou se snažil odemknout dveře. Po chvíli se mi to povedlo. Vešel jsem s ní dovnitř. Nepřestával jsem jí líbat. Nemohl jsem se nabažit jejich sladkých polibků. Došel jsem s ní až do pokoje. Byl to obrovský pokoj, ze kterého se jde na terasu s překrásným výhledem na jezero. Vzal jsem její tvář do dlaní a hluboce se jí podíval do očí. Viděl jsem v nich tolik lásky a něhy. Po chvíli se rozkoukala po pokoji.
"Páni. Jak jsi to udělal?" Zeptala se překvapeně.
Dveře na terasu byly otevřené dokořán. Celá místnost byla posetá plátky rudých růží, dokonce i postel. Po zemi a u krbu se nacházely hořící svíčky, které tomu dodávaly ten správný romantický nádech.
"Tak to je moje tajemství," zasmál jsem se.
Ve skutečnosti jsem to měl připravené předem. Tak nějak jsem věděl, že se sem dostaneme.
"Čím dál tím víc mě překvapuješ. Co to bude příště? Výlet v kočáře taženými koňmi?" Usmála se.
"Pokud si to budeš přát, rád ti to splním," poznamenal jsem.
Ještě chvíli se rozhlížela po domě a pak řekla.
"Ráda bych si dala sprchu a trochu se zahřála, pokud můžu. Jsem celá zmáčená a začíná mi být docela zima."
Ukázal jsem jí, kde je koupelna, dal jí nějaký ručník a vrátil se do pokoje. Ještě než jsem stačil zavřít dveře tak jsem slyšel, jak tiše šeptá.
"Pokud chceš, můžeš jít semnou."
Chvíli jsem váhal, ale pak jsem dveře zavřel a zamířil na terasu. Díval jsem se na jezero a nemohl přestat myslet na to, že je tak blízko. Svým sluchem jsem zaslechl, že si právě sundala šaty, vlezla do sprchy a pustila vodu. Musí to být úžasný pohled, když po jejím dokonalém těle stékají kapky vody. Nemohl jsem to vydržet. Vešel jsem do koupelny. Stála otočená zády ke mně a užívala si příval horké vody. Svlékl jsem si své oblečení a tiše vešel za ní do sprchy. Ze zadu jsem jí objal. Přitiskl své tělo na to její a políbil na krk. Zachvěla se vzrušením. Cítil jsem její krásné tělo na svém. Pak se otočila, přitiskla se ke mně a dlouze se mi zadívala do očí. Proud vody po nás stále stékal a já se jí nemohl nabažit.
"Jsi neskutečně krásná," šeptal jsem jí do ucha.
"Jdi ty lichotníku," usmála se.
Objal jsem jí a dal letmý polibek do mokrých vlasů. Přitiskla se ke mně ještě víc a položila svou hlavu na mou hruď. Ještě chvíli jsem tam jen tak stáli a vychutnávali si blízkost jeden druhého. Stáli jsme tam jen tak v objetí. Pak jsem vyšel ze sprchy a omotal okolo sebe ručník. Andie vyšla hned za mnou. Zabalil jsem jí do osušky, vzal do náruče a odnesl do pokoje. Opatrně jsem jí položil na postel. Vypadala jako anděl. Ze stolu jsem vzal dvě sklenky s vínem a jednu jí podal. Pak jsem si lehl vedle ní.
"Na co připijeme teď?" Zeptala se mě.
"Na tebe. Na nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděl," odpověděl jsem.
Přiťukli jsme si a připili. Když jsme odložili sklenky, lehl jsem si k ní ještě blíž. Ležel jsem na boku, hlavu opřenou o ruku. Druhou jsem jí hladil po tváři. Červenala se jako lesní jahoda na stráni. Jen utrhnout a ochutnat. A to jsem taky udělal. Naklonil jsem se k ní a políbil. Jakmile se naše rty spojily, bylo to jako jízda na horské dráze. Něžné, ale přitom tak vášnivé. Přisunul jsem se k ní ještě blíž, tak abych cítil její tělo na mém. Pomalu jsem jí sundal ručník, který měla stále obmotaný kolem sebe. Nebránila se. Ten svůj jsem si taky stáhl. Cítil jsem její hebkou kůži. Hladil jsem jí po tváři. Líbal její rty a šeptal do ucha sladká slova.
"Šílím po tobě. Jsi moje krásná princezna. Nechci, aby tahle chvíle skončila. Chtěl bych tu s tebou zůstat napořád."
Usmála se, políbila mě na nos a pak řekla.
"Ani já nechci, aby tohle skončilo."
Toužil jsem po ní čím dál tím víc a cítil jsem, že ona je na tom stejně. Líbal jsem jí na rty. Postupně jsem se přemístil na její krk. Dával jsem jí jemné a něžné polibky. Líbilo se jí to a mě také. Pak jsem pokračoval dál, na její hruď. Hladil jsem jí a líbal na prsou. Tím má touha ještě víc vzrostla. Andie se chvěla vzrušením. Dál jsem pokračoval na bříško. Jemně jsem kroužil prstem kolem pupíku a občas jej letmo políbil. Toužil jsem po ní celé. Vrátil jsem se zpět ke rtům. Dychtivě čekala, až jí zase políbím. Ale neudělal jsem to hned, hrál jsem si s ní. Vždy jsem se přiblížil, a když už se naše rty měly spojit, odtáhl jsem se. Zlobila se, ale jen naoko. Když jsem chtěl zase utéct, přitáhla si mě k sobě silou. To už jsem nevydržel. Pomalu jsem si na ní lehl a vášnivě jí začal líbat. Konečně došlo k tomu, k čemu to směřovalo od začátku. Pronikl jsem do ní a vychutnával si to, jak slastně vzdychá. Milovali jsme se něžně a pomalu, ale i vášnivě a divoce. Po té mi usnula v náručí. Chytila mě za ruku a svou hlavu si položila na mou hruď. Cítil jsem, jak jí splašeně bije srdce. Ještě víc jsem si jí k sobě přivinul a dal jí letmý polibek do vlasů. Spokojeně oddychovala. Byl jsem šťastný. V náručí mi spala dívka, kterou miluju. Miluju? Ano, jsem si jistý, že je to tak. Jsem zamilovaný. Dlouhou dobu jsem necítil ten výjimečný a úžasný pocit, jako teď s ní. Ještě chvíli jsem se díval, jak sladce spí, pak jsem zavřel oči a pokusil se usnout.
Slunce už bylo docela vysoko, když jsme se probudili.
"Dobré ráno myšičko… Jak ses vyspala?" Zeptal jsem se jí, když otevřela oči.
"Strašně krásně," usmívala se na mě.
"Počkej chvíli a já připravím snídani," řekl jsem a šel udělat něco dobrého.
Mrkla na mě. Rychle jsem připravil tousty s jahodovým džemem a čerstvou kávou. Ještě než jsem šel za Andie, jsem si dal malý doušek tmavočervené husté tekutiny.
"Nesu snídani do postele," prohlásil jsem cestou zpět do ložnice.
"Páni, to si nechám líbit."
Sednul jsem si k ní na postel a podal jí toust. S chutí se do něj zakousla. Vypadala krásně, i když zrovna vstala. Dala si ještě šálek kávy a mile se na mě usmála. V tom mi zazvonil mobil Klaus.
"Zlato, to je bratr. Hned jsem tu," řekl jsem a šel si vyřídit telefonát.

ANDIE
Elijah si šel vyřídit hovor se svým bratrem. Já jsem si dala ještě trochu kávy. Pak jsem se oblékla a vyšla na terasu. Slunce už krásně hřálo, hladina jezera se lehce pohupovala a vítr si jemně hrál s mými rozpuštěnými vlasy. Zavřela jsem oči a nechala se unášet touto chvíli a hlavně pocity, které se ve mně mísily po společně prožité noci. Když jsem je opět otevřela, stála vedle mě cizí žena. Starší, krásná a velmi elegantní.
"Kdo jste?" Zeptala jsem se jí.
Ale ona jen mlčela a prohlížela si mě. Znervózňovala mě. Elijah stále telefonoval. Tak jsem se nadechla a zeptala se znova.
"Kdo jste?"
Elegantní dáma popošla blíž ke mně.
"Mé jméno je Esther. Esther Mikaelson. Jsem Elijahova matka," řekla a podala mi ruku na uvítanou.




The Immortal Passion (3. část)

8. května 2012 v 13:49 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

(K této kapitole doporučuji pustit si song Christina Perri - A Thousand Years (cover by Bianca))


Moje přání se vyplnilo, opět ho uvidím. Poslal mi nádhernou kytici růží se vzkazem. Myslela jsem, že o něm už nikdy neuslyším… A najednou. Našel si mě, napsal, chce mě vidět.
"Halo Andie, jsi ještě tady? Směje se mi kamarádka.
"Ano jsem. Jen…,"
"Jen co?"
Nic jsem neřekla a jen se pousmála. Můj úsměv mluvil za vše a to Olivií jako odpověď stačila. Věděla, že na něj myslím. Odpoledne uteklo rychle. Většinou se stejně všechna témata stočila jen k němu. Když v tom přišla máma.
"Zlatíčko, máš návštěvu," řekla.
"Kdo je to?" Zeptala jsem se.
"Jeden mladý gentleman," usmála se máma a odešla.
"Bože to je on. On přišel, sem za mnou. Bože co mám dělat?" Šílela jsem najednou.
"Klid, prostě jdi dolů. Vím, že ho chceš vidět," uklidňovala mě Oli.
Nadechla jsem se a sešla dolů ke dveřím. Když jsem je otevřela, myslela jsem, že omdlím radostí. Ale nesměla jsem to dát najevo. Co by si o mě pomyslel?
"Dobrý večer, doufám, že neruším," řekl s úsměvem.
"Ne nerušíš," špitla jsem a podívala se na něj.
Ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, sklopila jsem oči.
"Co bys řekla na menší procházku, rád bych ti ukázal jedno místo," pronesl po chvíli Elijah.
"Tak dobře, jen se skočím rychle převléknout. Za minutku jsem zpět," přikývla jsem a běžela do pokoje.
Zezdola jsem ještě slyšela, jak říká.
"Nemusíš spěchat, času je dost."
Vběhla jsem do pokoje.
"Co se děje?" Zeptala se mě zvědavě Oli.
"Pozval mě ven a já souhlasila. Musím na sebe rychle něco hodit, něco normálního," vyšilovala jsem nervózně.
"Tak si vem ty bíle letní šaty. Jsou kouzelné a moc ti sluší. Budeš vypadat sexy a zároveň jemně," dodala.
Přikývla jsem a hned si je oblékla. Pročesala jsem si rychle své vlasy. Konečně jsem byla hotová. Rozloučila jsem se s kamarádkou a běžela jsem opět dolů. Vyběhla jsem ze dveří.
"Tak můžeme jít, jsem připravená," řekla jsem a usmála se.
Podíval se na mě.
"Sluší ti to."
Nabídl mi rámě a zamířili jsme k autu. Oba jsme nastoupili a rozjeli se.
"Myslela jsem, že se jdeme projít?"
"To ano, ale nejdřív tě dovezu na jedno úžasné místo a tam se můžeme projít," řekl s úsměvem a dál se věnoval řízení.
Koukala jsem, jak ubíhá cesta, ale neodpustila jsem si letmé pohledy na něj. Jeho blízkost, jeho vůně to všechno mě přivádělo k šílenství. Najednou mě napadla zajímavá myšlenka. Jaké by to asi bylo, kdybych ho políbila? Rychle jsem to ale nechala plavat.
"Bože Andie, jsi šílená, co se to s tebou děje?" Zašeptala jsem si sama pro sebe, tak aby mě neslyšel.
Elijah se jen pousmál a zastavil auto. Vystoupila jsem ven. Předemnou stála chata a za ní se rozprostíralo obrovské jezero s písčitým břehem.
"Jsme tady. Moje oblíbené místo. Myslel jsem, že bychom se mohli projít kolem jezera," pronesl.
Přikývla jsem a oba jsme zamířili k jezeru. Už se stmívalo, vál jemná vánek a hladina vody se tiše pohupovala.
"Jak jsi na tohle místo přišel?" Zeptala jsem se ho.
"Vím o něm už dlouho. Chata je moje. Pořídil jsem si jí, abych se měl kde schovat, být někde sám, přemýšlet," odpověděl.
"Před kým se schováváš?"
"Většinou před mým bratrem. Nikdo o tomhle místě neví. Ty jsi první, které jsem to prozradil," usmál se.
"Ty máš bratra?" Zastavila jsem se a zadívala se na jezero.
"Ano a ne jednoho. Mám tři bratry a jednu sestru. Jsme docela početná rodina… Ale o nich se bavit nebudeme. Pověz mi něco o sobě," dodal.
Cítila jsem jak se ke mně ze zadu přiblížil. Byl tak blízko. Zase jsem se celá chvěla.
"Ani není co, jsem jen mladá holka, která si touží splnit své sny."
Najednou mě jeho ruce objaly. Otočil si mě k sobě. Stáli jsme tváří v tvář. Dívali jsme se sobě navzájem do očí.
"A co je tvůj sen?" Zeptal se mě.
"Ochutnat tvoje rty…," pomyslela jsem si sama pro sebe.
Aniž bych něco řekla, jeho rty se spojily s těmi mými. Cítila jsem se jako bych létala. Podlamovaly se mi kolena, celá jsem se chvěla. On mě pevně držel v objetí. Nejdřív mě líbal pomalu a jemně, ale když vycítil, že se mi to líbí, jeho polibky byly čím dál vášnivější. Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
"Tohle jsem chtěl udělat od chvíle, co jsem tě viděl," šeptl a dal mi letmý polibek do vlasů.
Spokojeně jsem stála v jeho objetí a vychutnávala si tuto jedinečnou chvíli.
"To není všechno moje milá. Ještě jedno překvapení," prohlásil Elijah, vzal mě za ruku a pomalu jsme se blížili k místu, kde už z dálky bylo vidět hořící svíčky.
Přišli jsme blíž. V písku stál malý stůl a na něm láhev vína a sklenky. Všude kolem hořely svíčky. Bylo to úžasné.
"Líbí?" Mrknul na mě.
"Páni… Nevěděla jsem, že jsi takový romantik."
Posadila jsem se na židli a Elijah nám oběma nalil sklenku vína. Pak se posadil vedle mě.
"Připíjím na tuhle úžasnou a jedinečnou chvíli s tebou," řekl.
"Na nás," dodala jsem.
Napila jsem se a položila sklenku na stůl. Elijah tiše seděl a pozoroval mě. Utápěla jsem se v těch jeho hnědých očích. Nikdo nemusel nic říkat, oba jsme věděli, že to bude neskutečný večer. Po chvíli mě chytil za ruku.


ELIJAH
Musel jsem se jí zase dotknout. Zjistit, že je to skutečnost. Že ona je skutečná. Její ruka se chvěla. Byla nervózní, ale cítil jsem, že je spokojená. Stejně jako já.
"Je mi s tebou strašně dobře. Nevím jak je to možné. Na plese mě to k tobě táhlo. Nemohla jsem to nijak vysvětlit. Když jsem přišla domů, říkala jsem si, jaký to byl krásný večer a že tě asi nikdy neuvidím. A pak ten vzkaz a… najednou jsi stál u mého domu. Bála jsem se, že je to jen sen a když otevřu oči, zmizíš. Jak…jak jsi mě vůbec našel?" Zeptala se mě.
"To nebylo tak těžké, pomohl mi jeden známý," zalhal jsem.
Co jsem jí měl říct? Že jsem upír a že je to pro mě maličkost? Ne, to ne. Nemůžu jí to říct. Bála by se mě. Ztratil bych jí.
"Aha," dodala a napila se vína.
"Co vůbec děláš?" Zeptala se po chvíli.
"Já… ehm… pracoval jsem pro jednu firmu s uměním a hodně jsem kvůli tomu cestoval. Ale teď už je to jiné."
"A co přítelkyně?"
"Žádná není. Už dlouhou dobu žádná nebyla. Ale kdoví, možná se to změní," mrknul jsem na ni.
"Takže jsi už našel takovou, se kterou bys chtěl být?" Podíval jsem se na ni a viděl ten její šibalský úsměv.
"Myslím, že našel, ale nevím co ona na to."
"Co ty víš, třeba i ona bude chtít být s tebou," řekla a dala mi malý polibek.
Poté vypila svůj pohár vína a vstala. Popošla k vodě. Pomalými kroky vstoupila do vody, aby se trochu zchladila. Chvíli jsem se na ni díval, ale pak šel jsem za ní. Byl jsem už blízko, když se otočila a vyprskla na mě proud vody. Usmál jsem se, sundal si sako a šel k ní. Vzal jí do náruče a kráčel dál do vody. Snažila se vymanit z mého sevření. Myslela si, že je to sranda, ale když viděla, že to myslím vážně a že jdu pořád dál, držela se mě jako klíště.
"Odplata je sladká," řekl jsem a celou jí zmáčel ve vodě.
Oba jsme byli celí zmáčení. Držel jsem jí v náručí a díval se jí do očí. Musel jsem to udělat. Znova jsem jí políbil. Objala mě kolem krku a pevně se přitiskla. Naše rty, naše jazyky, opět se spojily.
"Je mi už trochu zima," špitla po chvíli.
Vyšel jsem s ní z vody a pustil jí. Mokré šaty přiléhaly na její dokonalou postavu. Sebral jsem sako ze země a vzal jí za ruku. Vraceli jsme se zpět k autu. Cestou jsem dostal lepší nápad. Když už jsme byli blízko, zamířil jsem místo k autu, rovnou k chatě.
"My nejedeme zpátky?" Divila se Andie.
"Ne. Mám lepší nápad," pousmál jsem se a hledal klíčky od chaty. "Zůstaneme dneska tady, pokud chceš."
Chvíli mlčela, ale pak odpověděla.
"Ano chci."
Moje radost neznala mezí. Klíče jsem našel. Ale touha po ní byla silnější. Přitlačil jsem jí ke zdi, chytil za ruce a víc se k ní přitiskl. Naše rty byly od sebe pár centimetrů.
"Teď už jsi moje princezno," zašeptal jsem a vášnivě jí začal líbat.



The Immortal Passion (2. část)

1. května 2012 v 20:05 |  Fan Fiction-The Immortal Passion

(K této kapitole doporučuji pustit si sond od Parachute - Forever and Always)

Dorazil jsem domů. Nikdo tam nebyl. Klaus a Jocelyn zřejmě zase někde řádili. To je jim podobné Jsou jako ďábelská dvojka. Nikdy nevíš, kde udeří.
Došel jsem do svého pokoje. Smoking jsem hodil na postel a dal si sprchu. Chvíli jsem tam jen tak stál a nechal na sebe padat kapky vody. Po chvíli jsem vyšel ven, otřel se do ručníku a oblékl si svůj oblíbený tmavý oblek. Sešel jsem dolů do salónku.
"Tak co bratříčku, jaký byl včerejší ples. Nenudil ses tam tak sám? Já ti říkal, ať vezmeš Jocelyn," smál se mi Klaus, který přišel před pár minutami.
"A já ti říkal, že půjdu raději sám, protože ani na jednoho z vás nemám náladu," řekl jsem a nalil si sklenku té nejlepší whisky, jakou doma Klaus měl.
"Ale, ale milý bratříčku, nebuď na nás tak zlý. Jsme přece rodina," řekl a přišel ke mně.
"Hm, rodina…!" Poznamenal jsem a posadil se se svou sklenkou do křesla naproti krbu. Ano jsme rodina, ale jaká? Naše matka je už sice zase mezi živými, ale nikdo neví kde je. Finn, ten někde zmizel se Sage. Kol a Rebekah se toulají po světě a zanechávají za sebou jen krvavou stopu a Klaus, tomu jde jen o moc.
"Tak mi teda řekni, jak ses měl. Úplně záříš," opět se zasmál.
"Myslím, že do toho ti nic není," odsekl jsem mu.
"Ale no ták, nebuď na mě naštvaný. Jen se tě slušně ptám."
Než jsem mu však stačil odpovědět, zazvonil mu mobil a Klaus se vzdálil.
"Vy jste vážně jako malé děti, pořád se jen hádáte a škádlíte," zazněl ženský hlas za mnou.
Hned jsem věděl, že je to Jocelyn. Krásná, mladá a přesně tak dokonalá, jak si můj bratr přál. A také velmi dobrý čarodějka. A to na ní oceňoval nejvíc. Jocelyn mého bratra miluje a je schopná pro něj udělat cokoliv.
"Moc dobře víš, že je to pro mého bratra ta nejoblíbenější činnost. A vůbec, co má zase v plánu?" Zeptal jsem se jí.
"Nic."
"To ti mám věřit, že nic neplánuje? Jocelyn já nejsem idiot a navíc svého bratra znám líp než ty, takže mi nelži," začal jsem být naštvaný, jak lehce dokáže lhát člověku do očí. Podíval jsem se na ní, ale ona rychle uhnula pohledem.
"Copak to vážně nevidíš?"
"Nevidím co?" Odsekla mi.
"Že tě můj bratr jen využívá. Všichni vědí, že ho šíleně miluješ a ano ví to i on, ale je mu to jedno. On jen dělá, že mu na tobě záleží, ve skutečnosti tě jen hnusně využívá," řekl jsem jí jak to ve skutečnosti je.
"To je lež! Jen si hnusně vymýšlíš. Já Klause znám moc dobře a taky vím, že mě má opravdu rád. Je to úžasná člověk. Je mi jedno, že jsi jeho bratr, ale urážet nás nemusíš," začala bát Jocelyn nervózní.
"Dobře, myslím, že toho nechápe. Já se hádat nebudu. A vidím, že mého bratra znáš asi vážně nejlíp ze všech," řekl jsem a dál se věnoval své sklence.
Neměl jsem chuť dohadovat se s ní. Je to jen mladá a naivní holka, která z mého bratra dělá boha. Je mi z těch dvou vážně na nic.
"Tak o co jsem přišel," řekl s úsměvem Klaus, který se k nám vrátil.
Ale já ho nevnímal. Opět jsem se vrátil na ples, na chvíli kdy se najednou zjevila a uchvátila mě svou krásou a osobností. Byla jiná než ženy, které jsem za posledních tisíc let potkal. Byla jako jasná hvězda na temné obloze. Opět mě zaplavil ten podivný pocit, ten který jsem měl, když jsem jí uviděl. Nedokázal jsem to pojmenovat. Láska? Možná. Ale copak se někdo jako já, může zamilovat do někoho jako je ona? Kdybych jí řekl, kdo ve skutečnosti jsem, nenáviděla by mě a to jsem nechtěl. Toužil jsem opět vidět tu něhu a vášeň v jejich očích. Nechci, aby se to změnilo na nenávist a strach vůči mně.
"Slyšíš mě? Elijahu…!" Zněl Klausův hlas, který mě vytrhl z myšlenek.
"Ano, bohužel jsem stále tady a slyším," podotkl jsem.
"Myslím si, že se nám náš milý Elijah včera večer asi zakoukal," pousmála se Jocelyn a přisedla si ke Klausovi na pohovku.
"Jen jsem se zamyslel. Je na tom snad něco divného?" Zeptal jsem se jí rozzlobeně.
"Ale no ták bratříčku, Jocelyn si z tebe jen dělá srandu, neber to až tak vážně. Leda… leda, že by to byla pravda," pronesl Klaus s úsměvem.
Chvíli jsem mlčel. Nevěděl jsem co říct. Nechtěl jsem, aby bratr věděl o Andie. Znám ho až moc dobře a riskovat její život vážně nechci.
"Jen tak zamyslet se není špatné," odsekl jsem a zamířil zpět do pokoje.
"Znám tě moc dobře. Takže bych jí rád poznal," zašklebil se bratr.
Neposlouchal jsem ho. Došel jsem do pokoje a zlostí třískl pěstí do stolu. Tohle se nikdy nesmí stát. Klaus a Andie se nikdy nesmí sejít. Zničil by jí život a nejen jí. On nemá svědomí a ani soucit. Musím jí chránit. Ale ze všeho nejvíc jí chci opět vidět. Cítit její vůni, vidět její úsměv, mít jí nablízku. A možná…. i políbit.
"Sám sebe nepoznávám," pomyslel jsem si.
Sedl jsem si ke stolu, vytáhl list papíru a začal psát vzkaz. Hned jsem věděl co psát.
"Musím jí vidět," řekl jsem si sám pro sebe.
A pak zmizel.


ANDIE
Konečně jsem se zase dostala do každodenního shonu. Ráno pro mě bylo šílené. Nejdřív jsem se nemohla dostat z postele, a když už se mi to podařilo, nemohla jsem dostat z hlavy toho tajemného gentlemana ze včerejška.
"Ahoj zlato, tak jaký byl včerejšek?" Zeptala se mě Olivie, která zrovna vtrhla do mého pokoje a posadila se na postel.
"Fajn," odvětila jsem.
"Jenom fajn? To je jako všechno?" Divila se.
"Ne není."
"Tak teda povídej a nenapínej mě," vrtěla se nervózně kamarádka.
"Ehm… někoho jsem tam potkala," šeptla jsem a sklopila oči.
"Wow. Bože jsem úplně mimo. Tak rychle povídej. Kdo to je, jak se jmenuje, co dělá, jak vypadá. Mám pokračovat?"
Usmála jsem se.
"Ty jsi vážně strašná. Tak pěkně popořádku. Jmenuje se Elijah a je to vážně pravý gentleman. A navíc tak sexy chlapa jsem už dlouho neviděla. Byl milý a ty jeho oči. Už když jsem vešla dovnitř a uviděla ho, tak mě to nějak k němu táhlo. Podlamovaly se mi kolena, když se mě dotknul. Bože bylo to tak krásné."
"Hele ty ses snad zamilovala."
"Zamilovala? To né. Vždyť ho skoro neznám."
"No, ale to přece není důvod né. Zvlášť, když o něm tak hezky mluvíš."
Vstala jsem a popošla k oknu. Co když má Olivie pravdu? Ne to ne. Rychle jsem tuto myšlenku zavrhla.
"Uvidíš ho ještě někdy?"
"Nevím. Pochybuju, že ho ještě uvidím."
"A chtěla bys?" Zeptala se mě po chvíli Oli.
"Asi ano. Co jsem se probudila, nemohu ho dostat z hlavy. Stále na něj myslím."
V tom někdo zaklepal.
"Zlatíčko, tohle jsi měla přede dveřmi," řekla máma a podala mi velkou krabici.
Poté odešla.
Když jsem jí otevřela, nevěřila jsem vlastním očím. Krabice byla plná rudých růží. Vyndala jsem je a na dně, byl položen na plátcích růží vzkaz.
"Chtěl bych tě zase vidět… Elijah M."
"Páni, myslím, že se opět uvidíte," řekla Olivie a usmála se





Novinka na FB :))

27. dubna 2012 v 22:11 |  Something Write-My Minds
Tak a opět jsem se dostala do stavu, kdy jsem až moc aktivní :)
A právě tak vznikla tato stránka na Facebooku :)
Jedná se o stránku na, kterou se budou přidávat naše FanFiction o TVD a 30STM.
A pokud jste i vy milovníci těchto dvou věcí a píšete povídky lajkujte. Navíc nám můžete napsat
a my zveřejníme i ty vaše výtvory.


(Odkaz najdete nad obrázkem nebo přímo pod hlavním obrázkem na blogu)




Kam dál